Ministranti

Ministranti na pouti ve Fulneku hledali poklad. Pomohl jim starý kapucín

Ministrantská pouť Fulnek

Fulnek – Po stopách starého kapucína se v sobotu 14. října vydali prozkoumat město Fulnek ministranti a ministrantky z celé diecéze. Organizátoři pro mladší kluky a holky připravili pátrání po pokladu spojené s různými úkoly. Starší ministranti měli vlastní program. Závěr setkání patřil mši svaté v kostele Nejsvětější Trojice, kterou celebroval pomocný biskup Martin David.

Ministrantů a ministrantek do Fulneku dorazilo celkem 350 a společně s třiceti kněžími, a čtyřicítkou organizátorů z řad místní mládeže zaplnili celý kostel. Jménem biskupů je přivítal biskupský vikář pro pastoraci P. Vít Zatloukal. Následovalo rozdělení do skupinek. Mladší účastníci se vydali pátrat po pokladu a přitom poznávali historii města, pekli na rozpálených železných kleštích hostie, poznávali liturgické předměty, navštívili bývalou kapucínskou kryptu i výstavu netradičních hudebních nástrojů v kostele sv. Josefa.

Ministranti starší patnácti let měli na programu setkání s Otou Kaňokem z křesťanské organizace Young Life. Jeden z nejlepších pálkařů v historii českého baseballu dospívajícím klukům a holkám popsal svou životní cestu a nalezení víry v Boha. Po besedě se také starší ministranti vydali po památkách Fulneku. Prohlédli si barokní kapli sv. Rocha, kapucínskou kryptu i klášterní kostel sv. Josefa.

Po zastávce na oběd v místní škole zamířily jednotlivé skupinky do kostela Největější Trojice. V kostelní lavici potkali ministranti skutečného kapucína v hnědé mnišské kutně. Ten jim pomohl ze získaných insignií sestavit mapu a najít místo s ukrytým pokladem. Místo zlatých mincí na děti čekaly stovky kulatých odznaků s logem ministrantů ostravsko-opavské diecéze a sladkosti.

S hrdě připnutou plackou se již více než čtyři sta účastníků pouti shromáždilo na mši svaté, kterou ve farním kostele celebroval pomocný biskup Martin David. Také on se nechal inspirovat tématem kapucínů. S bílým cingulem v ruce dětem vysvětlil smysl tří uzlů, které řeholníci uvazují na znamení slibu chudoby, čistoty a poslušnosti.

„Ty sliby jsou důležité i pro ministranty. Řeholníci se zříkají majetku, vy se však můžete někdy cítit ochuzeni tím, že místo fotbalu jdete ministrovat. Slib čistoty znamená mít čisté srdce pro Boha. Největší radost Bohu dělá, když mu sloužíme s čistým a radostným srdcem,“ řekl biskup Martin a podotkl, že pro ministranta je také důležité, aby měl čisté ruce.

Poslušnost se při ministrování projevuje respektováním pokynů faráře, který před bohoslužbou rozděluje ministrantům v sakrisii úkoly. „Někdy jsme možná ochuzeni světem, ale bohatí Bohem, máme pro něj čisté srdce a jsme připraveni ho poslouchat,“ shrnul biskup ctnosti řeholníků, které jsou důležité také pro ministranty.

Diecézní ministrantská pouť

Armáda Boží

My kněží (obyčejní – či odborníci) si často lámeme hlavu nad způsobem, jak oslovit mladé lidi, jak je co nejrychleji a nejúčinněji zaujmout, jak jim předložit naši vlastní „nabídku“. Jak všichni víme, naše nápady se ne vždy setkávají s přijetím a souhlasem. Obvykle bývají neúspěšné nebo jen málo úspěšné, prostě nejsou „in“.

Možná bychom se měli zeptat přímo mladých: co očekávají, jaké mají potřeby, které nemohou zabezpečit jejich rodiny či školy? Tímto způsobem, zcela spontánním, vznikla iniciativa k uspořádání netypického tábora pro ministranty. A tak během letošních jarních prázdnin proběhl v naší farnosti „vojenský“ ministrantský tábor.

Byly to prázdniny v trochu jiném stylu, ale cožpak ministranti nejsou Božími bojovníky? A jestliže nejsou, je třeba udělat něco, aby jimi byli. Umožnit jim to. Ukázat, že „když se chce, všechno jde“. Stačily tři dny k tomu, aby dvacet čtyři Božích „ministrů“ vytvořilo a prožilo něco nezapomenutelného, co je možné nazvat polygonem složeným ze dvou čet, na které dozírali plukovník, dva kapitáni, kaplan a také sedm „novopečených“ seržantů.

Klášterní zdi, včetně opevněných tvrzí se v mžiku, doslova i obrazně, přeměnily v nedobytnou pevnost. V rámci školení, nástupů a cvičení se rekruti účastnili každodenní mše svaté, ministrantských katechezí, workshopů, soutěží a her, závodů a vytrvalostních tréninků. Společný zpěv a modlitba byly silným pojítkem, bez něhož by si ani ti nejodolnější kandidáti nedovedli poradit. Po rozmanitých činnostech a zkouškách, které složili všichni účastníci, můžeme potvrdit, že tato akce byla „trefou do černého“.

Na závěr mohu dodat, jestli to nebude chápáno jako prozrazení „vojenského“ tajemství, že zmíněný „vojenský“ tábor probíhal v nepřítomnosti místního faráře, který se v té době „duchovně utužoval“ na rekolekcích v ústraní krakovského kláštera.

Boj a víra mají paradoxně mnoho společného. Jako důkaz slouží článek z Losservatore Romano, kde se píše: „Křesťanský život můžeme chápat jako „válečné umění“. Ale je to, prohlásil papež František, „krásný boj“, protože nám dává „radost z toho důvodu, že Pán v nás zvítězil, když nám daroval spásu.“ (Ef 6, 10-20)

P. Jozef Gruba, SAC

 

Ministranti

Střípky z ministrantského života naleznete zde.

 

MODLITBA PŘED MŠÍ SVATOU

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že nás zveš ke společenství s tebou uprostřed církve. Pomoz nám, ať pozorně nasloucháme tvému slovu, kterým chceš každému z nás něco říci. Dej, ať s radostí přijmeme i pozváni k hostině tvého nebeského těla. Máme ještě jednou prosbu – dej, ať aspoň jeden z nás se stane tvým knězem.

Amen.

 

 

MODLITBA PO MŠI SVATÉ

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za tvé slovo i tělo. Dals nám poslání, abychom šli v životě ve tvém jménu. Dej nám i svého Svatého Ducha, abychom se ve svém jednání stále více přibližovali tobě, který miluješ až k smrti kříže. Panno Maria, prosíme tě, abychom s tvou přímluvou a pomocí přinášeli všude lásku, radost a pokoj.

Amen.

 

 

Patron ministrantů

Svatý Tarsicius byl římský chlapec, tajný křesťan za dob pronásledování prvotní církve. Tarsicius byl Říman, malý chlapec, který žil v době pronásledování prvotní církve. Když byla zajata jedna skupina křesťanů, kněží řešili, jak jim před smrtí donést alespoň sv. přijímání. Bylo jim jasné, že dospělé, kteří by se chovali podezřele, by vojáci prohledávali. Tarsícius, kterému v té době bylo asi 12 let, se nabídl, že svaté přijímání vězněným donese, vycházel z předpokladu, že malý chlapec nebude tak nápadný. Tak opravdu dostal pouzdro s Eucharistií (tzv. „bursu“) a pověsil si jí na krk pod oblečení.

Cestou jej zastavila skupinka vrstevníků, se kterými se znal, ale křesťané to nebyli. Zvali ho, ať si s nimi jde hrát, ale on nechtěl. Chlapci viděli, že pod oblečením něco úzkostlivě skrývá, ihned došli k názoru že je to křesťan a začali ho bít. Seběhli se k tomu další lidé, kteří se k bití nebohého Tarsícia také přidali. Uviděl to římský voják, také tajný křesťan, lidi rozehnal, že prý chlapce předá k potrestání. Místo toho jej zanesl k sobě domů a ošetřoval ho. Tarsícius mu z posledních sil předal bursu a úkol donést sv. přijímání vězněným, poté z bursy obdržel sv. přijímání on sám z rukou vojáka a zemřel. Voják pak dokončil jeho úkol... 

www.tarsicius.cz