1. den – Křest a eucharistie

Během letošní Pěší pouti se chceme podívat na všech sedm svátostí. Protože je to rok, kdy se koná Národní eucharistický kongres, tak chceme zvláště hledat souvislost jednotlivých svátostí se svátostí, o které mluvíme jako o „nejsvětější“ – tak mluvíme o eucharistii. Letošní rok je v církvi také rokem zasvěceného života. Jeden den se tedy také zvláště podíváme na dar, kterým je zasvěcený život, a to také v kontextu eucharistie.

Každou neděli (doufám, že tomu tak je) jsme přítomni eucharistii – je to vrchol celého týdne. Na Pěší pouti jsme na mši sv. dokonce každý den – mnozí z vás jste na mši i ve všední dny během celého roku. Podívejme se na liturgii mše sv. v kontextu svatého křtu.

Když vcházíme do kostela, máme u vchodu v kropence svěcenou vodu. Děláme jí znamení kříže. Tedy už ve dveřích kostela máme možnost si vzpomenout na svůj křest; vzpomenout na to, že jsme byli ponořeni do vody. Slovo křest totiž znamená ponoření a jednou z forem udílení této svátosti může být ponoření křtěného člověka do vody. Obvykle je to ale polití hlavy vodou a slova: „Tomáši, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ A s vodou (svěcenou vodou) a znamením kříže se slovy „ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“ vcházíme do kostela.

Po pozdravu kněze následuje úkon kajícnosti (3 způsoby: Vyznávám se… atd., dialog: Smiluj se nad námi, Pane… atd., Byls´ poslán uzdravovat duše, Pane, smiluj se nad námi… atd.). Tento úkon kajícnosti je možné nahradit v neděli obřadem svěcení vody a pokropením lidu. Úvod a následující modlitba přímo navazují na křest: „Připomeňme si svůj křest. Prosme Boha, aby požehnal této vodě, kterou budeme na památku křtu pokropeni, a aby v nás zachoval svého svatého Ducha.“ - (úvod) „…Bože, tys nám přikázal, abychom užívali očišťující a životodárnou vodu jako znamení duchovní očisty a jako koupel, z níž vycházíme znovuzrozeni pro život věčný. Požehnej tuto vodu, ať nám připomíná náš křest…“ Pak dále v modlitbě následuje prosba o očištění srdce. Je možné také požehnat a pak přidat do vody sůl. Při tom kněz v žehnací modlitbě připomíná, že Bůh nás chrání od zlého.

Pokud jde o obřad pokropení svěcenou vodou, tak je to zcela jasné a texty modliteb přímo navádějí naši mysl na křest. Myslím ale, že i když se neprovádí pokropení vodou a užije se jeden ze tří zmíněných způsobů úkonu kajícnosti, je to dobrý okamžik, abychom si v myšlenkách nejen uvědomili svoji hříšnost, ale také to, že ve křtu jsme byli poprvé od hříchu osvobozeni. Zřekli jsme se tehdy ďábla a hříchu (obvykle to naším jménem udělali rodiče) a teď už pokřtění stojíme před Bohem a v pokoře uznáváme svoji slabost a prosíme za odpuštění všedních hříchů.

Dalším momentem k tomu, abychom si vzpomněli na náš křest, je bohoslužba slova. Proč? Křest je totiž svátost víry. Křestní ponoření je nerozdělně spojeno s vírou. Uvěřili jsme, a proto jsme požádali o křest, nebo víra našich rodičů je vedla k tomu, aby o křest pro nás prosili. „Víra se rodí z hlásání, hlásání se děje slovem o Kristu“ (Řím 10,17). Bohoslužba slova je hlásáním a ústřední osobou tohoto hlásání je Ježíš – Slovo Boha. Zvu vás tedy, abyste poslouchali čtení, žalm a evangelium jako ti, kteří teprve poznávají Krista a připravují se na křest (bohoslužba slova byla dříve nazývána mší katechumenů – mohli se jí zúčastnit i ti, kdo nebyli ještě pokřtěni); jako ti, kteří právě uvěřili a mají obrovskou touhu, aby tato jejich víra rostla. A pokud sami čtete Boží slovo (zpíváte žalm) během mše svaté, dělejte to tak, aby díky vašemu proklamování, hlásání, rostli ti, kteří vás slyší, ve víře.

V neděli a o slavnostech následuje vyznání víry. Zase je to velice zřetelná chvíle, ve které si uvědomujeme náš křest. Během křtu jsme totiž víru vyznali, a to formou otázek a odpovědí. Během mše sv. říkáme krédo – věřím, které má stejný obsah: vyznání víry v Boha Otce, jeho Syna Ježíše Krista, Ducha Svatého, v církev, v život věčný. Tedy každou neděli vyznáváme to, čemu jsme uvěřili. Stojí za to tato slova vyznání víry říkat s myšlenkou na svůj počátek víry, na svůj křest – ponoření do života s Bohem.

Přípravou obětních darů pak začíná bohoslužba oběti. Středem a vrcholem celého slavení eucharistie je eucharistická modlitba (od dialogu Pán s vámi – i s tebou, vzhůru srdce – máme je u Pána… až po Amen končící doxologii - Skrze Něho a s Ním a v Něm…), během které kněz říká slova proměnění. Na jeho slova (jsou to slova Krista) se chléb stává Tělem Páně a víno Krví Páně. Je to zpřítomnění Kristovy smrti – jeho oběti na kříži. Židé za smrt považovali okamžik oddělení těla a krve člověka. To je právě okamžik proměnění: Tělo a Krev Krista jsou každé zvlášť. Spojí se na chvíli před Svatým přijímáním, kdy kněz rozláme Hostii a vhodí do kalicha s Krví kousek Těla Páně. Eucharistie je tedy zpřítomněním smrti a vzkříšení. Ve Svatém přijímání se nám Ježíš dává živý, vzkříšený, přijímáme Jeho Tělo a Krev, Jeho Duši, Božství a Člověčenství.

Křest je ponořením do Kristovy smrti a vzkříšení – když bedlivě posloucháme slova eucharistické modlitby, pamatujme na to, že teď se nekrvavým způsobem uskutečňuje to, co se stalo na kříži o Velkém pátku a v hrobě v neděli Vzkříšení. Jsme na mši sv. účastni toho, do čeho jsme skrze křest vstoupili: spasitelných velikonočních událostí - smrti a vzkříšení Krista.

Obřady Přijímání začínají modlitbou Páně: Otče náš. V misálu najdeme několik uvedení do této modlitby, včetně jedné, která vyloženě mluví o křtu: „Když jsme byli pokřtěni, nepřijali jsme ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme ducha synovství, v němž smíme Boha nazývat svým Otcem.“ Tento úvod parafrázuje slova sv. Pavla z listu Římanům: „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ Následující verš nás vede k myšlence na to, kým jsme se křtem stali: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ Během křtu nás Bůh Otec přijímá za své syny a dcery: adoptuje nás. Když nás adoptuje, tak tedy (pokračujme ve čtení tohoto listu): „jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“ Modlitba Páně, kdy Boha oslovujeme v prvních slovech jako našeho společného Otce, je počátkem Přijímání (communio). My přijímáme Krista, Jeho Tělo a Krev, a on přijímá každého z nás – touto svátostí se spojujeme s Kristem. Začínáme společnou modlitbou (je to jeho modlitba, On nás ji naučil a jako Svatý Bratr se modlí s námi) a docházíme ke vzájemnému přijímání se – sjednocení ve Svatém přijímání.

Prošli jsme celou mší sv. – během ní je tedy mnoho míst, kdy si můžeme uvědomit své ponoření – svůj křest. Je ale jedna mše sv., která je v tom výjimečná: velikonoční vigilie, která obsahuje část nazývanou křestní bohoslužba. Je to naše každoroční obnovení křestního vyznání – vřele doporučuji všem, aby se této liturgie, kterou začínají Velikonoce, účastnili. Slova zřeknutí se ducha zla, hříchu a toho, co k němu láká, mají obrovskou moc, když je říkáme upřímně. Ještě větší moc má vyznání víry v Trojjediného Boha. Říkáme totiž, že nechceme mít nic společného s naším nepřítelem, satanem, naopak odevzdáváme se milujícímu Bohu. To se stalo ve křtu a abychom křestní zasvěcení žili věrně, je třeba toto zřeknutí se zla i vyznání víry obnovovat.

(Tento poutní den poutníci obnovili křestní sliby)