2. den – Svátost biřmování

Svátost biřmování bývá nazývána také jako svátost křesťanské dospělosti. Člověk si sám svobodně a dobrovolně volí Boha za svého životního partnera a s tím je neodlučitelně spjato, že se chce učit přijímat a milovat každého člověka. „Nemůžeš říci, že máš rád Boha, když nepřijímáš jakéhokoliv člověka.“ O. Vella říká, že Bůh je nám vždy tak blízko, jak je nám blízko ten člověk, kterého máme nejmíň rádi.

V této svátosti se dovršuje křest, který je vstupní branou k životu ve společenství s Bohem, a člověk je z Boží strany posílen Duchem Svatým, který nám má pomoci stát se věrohodnými svědky jeho lásky v tomto světě. Svědky nejen slovem (k tomu je důležité poznání a tedy i studium - svatý Jeroným říkal, že kdo nezná Bibli, nezná Krista), ale i životem („víra bez skutků je mrtvá“, píše sv. Jakub).

Bůh nám dává svoje dary, které máme využívat a rozvíjet k službě. A my bychom měli poznat, že tím největším darem je on sám. Zde se znovu zaručuje svojí pomocí, blízkostí a ochotou nám pomoci v tom, abychom dokázali jít cestou, kterou On nám ukazuje. V životě nás vede k jednomu, abychom se tak jako on učili druhým umývat nohy. Tedy sloužit. K tomu je ale třeba zůstávat s ním a naslouchat mu jako Mistru, Pánu a Učiteli.

Za víru malého dítěte se zaručují rodiče; zde si člověk uvědomuje a přijímá, že už je za svoji víru zodpovědný sám. Je smutné, když člověk zůstane u toho, že přijme tuto svátost, jako když se sbírají různí bobříci na skautských táborech s očekáváním pěkného hmotného památečního daru nebo finančního obnosu. Jeden z mladých pronesl: „U křtu a svatého přijímání jsem byl, ještě mi chybí biřmůvka.“

Pán poslal svoje učedníky hlásat evangelium, ale skutečná a pravá misie začala až po seslání Ducha Svatého. On jim dal schopnost o něm mluvit, připomněl, co je učil sám Ježíš, a také jim pomáhal to žít, aby jejich hlásání bylo věrohodné. Svatý František z Asissi říká: „Hlásejte evangelium, a když to bude nutné, tak také slovy. Církev potřebuje takové svědky, kteří neteoretizují, ale žijí prakticky evangelium.

Ale před tím, než apoštolé vychází, společně se modlí. Prosí o pomoc. Pak přichází Duch sv. On je naplňuje a vede a dává sílu až k svědectví obětování života pro Krista. Aby k nám mohl přijít, je třeba se stejně jako apoštolé připravit. Nechat si Bohem „vypumpovat a vyčistit“ srdce, které je plné všech dalších věcí, které nejsou Bohem a které Ho vytlačují, aby on sám mohl přijít a naplnit nás.

Ježíš říkal, že nelze sloužit dvěma pánům. Přijmout Boha, pečeť Ducha Svatého, vyžaduje postoj touhy opustit a dát Bohu vše, co mi Ho bere. V našem životě vidíme, jakou ochotu k tomu máme, když to Bůh začne uskutečňovat v praxi. To je najednou nepochopení a výčitek. Chybí nám důvěra a odvaha nechat se Bohem vést. Odevzdat se mu plně a plně se na Něj spolehnout.

Panna Maria i apoštolé pod vedením Ducha sv. udělali velké věci, ale to bylo díky tomu, že se stali nástroji v jeho rukou. Nehledali sebe, svoji kariéru, svoji cestu, hledali a snažili se jako Ježíš hledat a plnit Boží vůli. Dříve než Duch sv. na apoštoly sestoupil, vidíme, že se modlí. Je zde upřímná touha po Něm. A Bůh vždy přichází a pomáhá, když ho pozveme. Ve svátosti biřmování vědomě Boha zvu do svého života a dobrovolně s ním uzavírám smlouvu lásky, která roste skrze mou touhu a ochotu se obětovat.

Bůh nás skrze tuto svátost také hlouběji spojuje s církví. A to je další kámen úrazu nebo zdroj překážek, které nám brání v růstu lásky. Církev není jen dokonalá. Je i hříšná, protože jsou v ní hříšní lidé. Jsme společenstvím hříšníků, ale Bohu díky, stojí na Bohu, který je svatý a nejvýš dokonalý. Tu dokonalost chce obnovit i skrze nás.

Chyby a hříchy v církvi jsou vidět a mnozí řeknou, že Boha berou, ale církev nepotřebují. Ovšem nemohu říci, že věřím v Boha, když nepřijímám jeho církev. Nemůže mít někdo Boha za Otce, když nemá církev za matku, upozorňuje jeden ze svatých. Ježíš ji ustanovil. Chtěl ji. Kde se člověk může víc učit růst v lásce než ve společenství církve, kde jsou nedokonalí lidé. O to víc se roste v ryzosti lásky, když milujeme nezištně. Láska spočívá ne v tom, jak to prožívám a cítím, ale v tom, nakolik jsem pro druhého ochoten se obětovat. Nenaučíš se opravdu milovat, když budeš mít kolem sebe lidi, kteří jsou ti sympatičtí, kteří jsou pro tebe důležití, ale v lásce porosteš, když se budeš učit milovat lidi nedokonalé, lidi, kteří tě štvou a točí. Když z druhého nemáš vůbec nic, je pro tebe skoro zátěží, ale přesto ho chceš mít rád, tam můžeš růst v Boží lásce. V tom je dobré, že společenství církve tvoří slabí a nedokonalí lidé. Tím si navzájem pomáhají ke svatosti. Co je na tom, že budeme mít rádi jen naše přátele, Ježíš nám říká, že to dokáže každý. Nám však řekl, abychom milovali, jako on, i naše nepřátele. A nesmím zapomenout, že ani já nejsem ideální. Jednoho učence se ptali, jak může být v církvi, kde je tolik špatností. On v klidu odpověděl: „Církev mne přijímá jako člověka slabého, nedokonalého a hříšného a dává mi čas a prostor k tomu, abych se změnil. A já stejně musím přistupovat i k ostatním.“

Při udělování této svátosti biskup vkládá ruce na hlavu biřmovaného a maže ho olejem křižmo. Krásná symbolika toho, co Bůh koná. Chce nás prostoupit sebou, svojí láskou, svým životem, a skrze nás se darovat dál. Skrze nás šířit Boží království. O co zde jde? Je to jako když přes trychtýř chcete naplnit láhev dobrým vínem, které mohou pít ostatní. Když ji chcete naplnit, je podstatné ji odšpuntovat. Abychom Boha mohli přijmout, je potřeba se mu otevřít. Zkusme sami vidět ve svém životě, kde mu v tom bráníme.

Olej křižmo je příjemnou vonnou směsí. I my máme vonět Bohem a touto Boží vůní prosycovat svět. Bůh nás chce jako apoštoly posílat a skrze nás působit. A skrze tuto svátost nám pomáhá jít v jeho jménu. Nést ho druhým. Ale je třeba se k němu stále vracet a u něho čerpat. Jinak dojdou síly, tak jako dojde nafta v autě, když se s ním stále jezdí a nezajede se dotankovat.

Krásně je to vidět u apoštolů, jak stále žijí z této svátosti. Jak z ní čerpají sílu. Ale i oni se to museli postupně učit. Pokaždé než vychází, jsou s Bohem, modlí se. Pak působí, ale poté se k němu zase vrací.

Nemůžeme druhým víru vtlouci do hlavy, ale můžeme mezi lidmi chodit s Bohem, radovat se z něj, žít s Ním naprosto samozřejmě, jako žijeme s ostatními. Hlásat, jak zmiňuje sv. otec, modlitbu modlitbou, víru žitou vírou a dobrý život dobrým životem. Skrze tuto svátost přijímáme Ducha sv., který nás toto učí a chce nám pomoci to žít. Tak jako si Ježíš dal práci s apoštoly, tak si dává tu práci i s námi. A stejně jako skrze Marii bude i skrze nás moci konat velké věci, když se mu takto odevzdáme.