2. den – sv. Jana Beretta Molla – Milovat až do krajnosti

V naší kultuře je téměř běžné vidět v narozeném dítěti nepřítele nebo překážející věc, o jejíž likvidaci má svrchované právo rozhodnout někdo jiný. Počaté dítě je ale člověk, Boží tvor, s vlastním právem na život, osoba odlišná od matky, a proto nemůže podléhat naší libovůli. Svatá Jana Beretta Molla byla žena velké vnitřní radosti a důvěry v Boha, která ji v těžké chvíli jejího života umožnila nabídnout vlastní život, aby mohlo žít její dítě. Toto její ztotožnění se s Kristem, který žil a umíral proto, aby mohli žít jiní, přineslo nejen život jejímu dítěti - ale požehnání a novou kvalitu života pro jejího manžela, děti, farnost a nyní - díky Bohu - nám všem.

Jana se narodila 4. října 1922 jako desáté z třinácti dětí v městečku Agenta, 15 kilometrů severně od Milána. Její otec byl vzorný, vyrovnaný a hluboce věřící muž. Rodiče vytvořili svou výchovou předpoklady k tomu, aby jejich děti mohly dobře sloužit lidem - dva synové a dvě dcery se věnovali medicíně a chirurgii, jedna dcera se stala doktorkou farmacie, tři další děti inženýry a dva synové byli vysvěceni na kněze. Rodiče se podle možností každý den účastnili mše svaté, protože Eucharistie byla pro ně vskutku středem a zdrojem jejich síly. Nejsilnější Ježíšova výzva k lásce vychází z Eucharistie. Večer se rodina modlila růženec.

,, Velkorysost vůči bližním patřila k základům naší výchovy,“ potvrdila Janina sestra.,, Rodiče byli na nás přísní, ale vysvětlili nám důvody, aby nás přesvědčili. Bylo to báječné žít v tak velké rodině: radovali jsme se spolu, trpěli jsme spolu a navzájem jsme si pomáhali v těžkostech života a studia.“
Díky příkladnému křesťanskému životu v rodině byla Jana připravena přijmout Tělo Páně poprvé už v pěti a půl letech - 14 dubna 1928. Od toho dne chodila se svou maminkou denně na ranní mši svatou, takže se Eucharistie stala pro ni opravdu denním chlebem.

Jana navštěvovala základní školu v Bergamo. Pro Janin duševní a duchovní vývoj bylo velice důležité členství v Katolické akci. Především zdůrazňovala:,, Budu vám stále opakovat: žijte z Ježíše, choďte často ke svatému příjímání, neoddělujte modlitbu od apoštolátu, protože apoštolát nemůže nést plody bez modlitby. Víte přece, že první úlohou člena Katolické akce je modlitba. Musíme věřit, že Bůh má moc a že může pomáhat. Pokud chybí modlitba, je víra prázdná.“

Vyzývala, aby se s trpícími jednalo s velkou úctou jako s bratry a sestrami, aby v nich mladí viděli Krista, který se s těmito trpícími zvláště ztotožňuje. Zdůrazňovala, že sílu pro takový úkon lásky mohou najít u Ježíše, který je přítomen mezi námi v Eucharistii, aby v nás mohl přebývat a být sám zdrojem naší lásky. Úcta k Bohu je také základem úcty k lidem. Kříž, který nám Bůh posílá, je vždy tím nejlepším pro naše posvěcování. Na kříži přemohl Bůh svět a peklo. My také zvítězíme, když se našemu kříži nebudeme vyhýbat. Ve vzdělání na gymnáziu pokračovala u sester Dorotek. V té době tam vedl jeden jezuita exercicie. Tyto dny usebrání se staly pro Janin další život velmi důležité a utvrdily ji, tehdy patnáctiletou, ve víře. Řekla v té době Bohu své zcela osobní,, ano“. Do sešitu si zapsala myšleny a modlitby, které na ni v těch dnech zapůsobily. Především prosila Ježíše, aby jí dal poznat svou vůli:,, Ježíši, slibuji Ti, že přijmu vše, co se mi stane. Jen mi dej poznat svou vůli.“

Úspěšně složila maturitu a začala studovat na lékařské fakultě v Miláně. Studium ukončila v roce 1949 a 30. listopadu 1949 promovala jako doktorka medicíny. Po promoci si Jana rozšířila svou aprobaci všeobecné medicíny a chirurgie a začala studovat pediatrii. Po dokončení studia si otevřela ordinaci v Mesero, předměstí Agenta, pomohla tak svému bratru Ferdinandovi, který zde dosud působil sám jako obvodní lékař. Nyní se splnilo Janino přání, které měla po celou dlouhou dobu studia: Sloužit lidem všemi dary a schopnostmi, které dostala od Boha a které rozvíjela po dlouhé roky studia.

Měla touhu jít na misie. Hodně se za to modlila. Po dlouhém přemýšlení a modlitbách jí řekl její duchovní vůdce:,, Opravdu si myslím, že misie na rovníku není cestou pro tebe. Nejsi zcela zdravá. Proč neuvažuješ o založení vlastní rodiny, skutečně křesťanské rodiny, takové, v jaké jsi vyrostla ty? Mysli na to, kolik dobrého tvá matka ve své rodině vykonala.“ Její zpovědník jí radil:,, Založ vlastní rodinu, potřebujeme naléhavě dobré matky.“ Na svátek Neposkvrněného početí 8. prosince 1954 slavil v Mesero jeden novokněz primici. Při této příležitosti se Jana setkala s inženýrem Petrem Molla, který v Ponte Nuovo vedl velkou továrnu. Svatba se konala v sobotu dopoledne 24. září 1955 ve farním kostele sv. Martina v Agenta, kde byla Jana před 33 lety pokřtěna. Ihned po návratu ze svatební cesty se rodina zasvětila Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Již během svatební cesty se manželé dohodli, že se budou spolu denně modlit růženec.

Narodili se jí tři děti a ona toužila po čtvrtém dítěti. V srpnu 1961 konečně otěhotněla, avšak zdravotní problémy se tentokrát znásobily. Ve druhém měsíci se v děloze objevil nádor, který rychle rostl a ohrožoval růst dítěte. Odevzdání se až do naprostého sebeobětování nebylo pro ni nic, s čím by předem nepočítala. Tak chápala i povolání lékařky mezi dětmi a nejubožejšími: především jako mateřskou službu, kterou rovněž není možno oddělit od oběti.

Janě bylo od začátku jasné, že se musí udělat vše pro záchranu jejího dítěte. V úvahu proto přicházela jedině třetí možnost. Operace se uskutečnila 3. prosince 1961 a byla na svou dobu nesmírně komplikovaná. Ještě před převozem na operační sál v nemocnici v Monza lékařům důrazně připomínala:,, Když se bude jednat o to, zda se rozhodnout mezi mnou a dítětem, vůbec neváhejte. Žádám, abyste se rozhodli pro dítě. Zachraňte je!“ Chirurg se snažil s velkou zručností vyhovět prosbě této statečné matky a skutečně se mu podařilo dítě zachránit. Nádor se ukázal jako nezhoubný a mohl být zcela odstraněn, ale Jana vyléčena nebyla. Čekalo ji sedm měsíců velkých bolestí a skrytá psychická a duševní trýzeň. Prognózu znala: šance na přežití nebyla ani 10%. Bylo jí 39 let. Myšlenka, že by musela zanechat své děti a svého manžela samotné, ji velmi trápila. Usilovně es modlila, aby její neustálé bolesti nebyly poznat. Modlila se, aby o dítě nepřišla. A skutečně dítě donosila. Nevolnost, ta nepříjemná průvodkyně těhotenství, byla pro ni tentokrát dokonce radostí, protože znamenala, že se dítě vyvíjí normálně. Jeden a půl měsíce před porodem řekla svému muži:,, Petře, prosím tě, jestliže se budete muset rozhodovat mezi mnou a dítětem, rozhodněte se pro dítě. Ne pro mne, prosím tě o to!“ Nelze si myslet, že rozhodnutí zachránit dítě za cenu vlastního života bylo lehké. Jana vroucně milovala své tři děti, svého manžela milovala celým srdcem a především milovala život. Muset odejít v nejkrásnějších letech, zanechat vdovce a tři malé polosirotky - nebo dokonce čtyři - bylo hrdinským rozhodnutím.

20. dubna 1962, na Velký pátek, přišla do porodnice v Monza, kde byla nedávno operována. Svůj život i život svého dítěte svěřila do Boží prozřetelnosti a v tomto odevzdání se cítila bezpečně.,, Jsem připravena na vše, co chce Bůh.“ Porod byl velmi dlouhý a bolestivý. Na Bílou sobotu se v jedenáct hodin narodila zdravá holčička - Jana Emanuela.

Několik hodin po narození dítěte nastaly velké bolesti. Bohužel se dostavily předem tušené a tolik obávané komplikace. Horečka stoupla, puls byl téměř nehmatatelný a pacientka často ztrácela vědomí. Zdálo se, že si konečně uvědomila, že Bůh její připravenost k obětování života přijal. Chtěla se teď nechat dovést k poslednímu ztotožnění s Ukřižovaným. Lékaři začali bojovat za záchranu života statečné matky. Jana úpěnlivě prosila svou matku, aby si ji vzala k sobě do nebe, protože bolesti byly očividně nad její síly. V ranních hodinách v sobotu ve velikonočním oktávu přivezli umírající Janu domů. Slyšela ještě hlasy svých milovaných dětí, které právě ve vedlejším pokoji vstávaly. V osm hodin odešla za přítomnosti svého manžela, svých dvou bratrů a sestry Virginie do věčného života. Jana ukončila svůj pozemský život. Její smrt byla tragická a zanechala velice bolestnou mezeru v její rodině i u všech těch, které s velkou obětavostí opatrovala až do své smrti - přesto však byla ozářena klidem. Nyní se na ní splnila slova, která připomínala kdysi jako vedoucí mládeže svým kamarádkám:,, Kdybychom měly umřít v boji za své poslání, byl by to nejkrásnější okamžik v našem životě.“

16. května 2004 svatořečil papež Jan Pavel II. milánskou dětskou lékařku Janu Beretta Molla. Tím dal věřícím na celém světě jako zářivý příklad žité zbožnosti ženu, která své křesťanské poslání matky a lékařky žila uprostřed světa. Jako Kristus milovala až do krajnosti a z lásky ke svému nenarozenému dítěti obětovala svůj život.