3. den – Eucharistie a zasvěcený život

Sám nemůžu nic, s Bohem můžu všechno. Všechno co dělám, chci dělat z Boží lásky. On musí růst, já se však umenšovat.“ (sv. Vincenc Pallotti)

Tato modlitba sv. Vincence Pallotiho dobře vystihuje to, o čem si dnes chceme povídat. Eucharistie a zasvěcený život spolu úzce souvisí. Eucharistie je vždy nejvyšším možným způsobem posvěcení a setkávání člověka s Bohem a také důvodem zasvěcení se Bohu. Podívejme se tedy na tyto souvislosti, ať se může také pro nás stát Eucharistie způsobem odevzdání se Bohu. No a také je dobré si uvědomit, že prožíváme díky papeži Františkovi rok zasvěceného života. Je toto tedy téma aktuální a důležité.

K roku zasvěceného života napsal papež František Apoštolský list zasvěceným osobám. Bude tedy určitě dobře, když si také zde některé texty z tohoto listu přiblížíme. Dříve než se zaměříme na zasvěcený život, tedy na člověka, který zcela zasvětil svůj život pro Boha a Bohu, zastavme se u Nejsvětější svátosti – Eucharistie.

To přece v ní je Pán přítomen jedinečným způsobem a první se dává zcela člověku. Bůh je láska a z lásky ustanovil Eucharistii, ale také touží po naší lásce, setkání, přijetí… Svatí, jak je známe z historie církve a máme je i v dnešních časech, se vyznačují většinou velkou úctou k Eucharistii. Je to logické, když v této svátosti se opravdu odehrává setkání se Svatým Svatých. Eucharistie je vrcholem a zdrojem života církve a také každého člověka věřícího, a tím spíše zasvěceného. Dovolte mi citovat úryvek z deníčku Gabriely Bossisové, který se nazývá „On a já“. Nepatří mezi blahoslavené a svaté a nebyla ani zasvěcenou osobou, ale žila velice hlubokým duchovním životem a takto vnímala Ježíše eucharistického, který k ní v nitru mluvil:

„Pochopilas mou lásku? Myslíš na ni často? Chtěl jsem říci: pořád? Přinuť se víc v ni věřit. Není to radost proniknout hlouběji do mé lásky? Žiješ s ní? Zdravíš ji, když se probouzíš? A usínáš večer v mém náručí? Láska a já je jedno a totéž. Kolik lidí má tak smutné představy o Bohu! Tak smutnou představu o Ježíši Kristu! Proto jim chybí chuť do života.“

„Kdysi lidé žili pro svého krále a to byl hlavní cíl, o který jim šlo. Ale nemyslíš, že žít pro svého Boha je cíl mnohem hlubší a pronikavý jako světlo? Jedině já můžu uspokojit vaše srdce. Ubozí lidé, kteří žádáte štěstí od těch, kdo vám ho nemohou dát! Jestliže chceš milovat, přicházíš ke mně? A kam jinam bys šla? Já jsem tě miloval od věčnosti; ty to nemůžeš pochopit, co to znamená od věčnosti. Věř tomu a děkuj. A pak se vůči mně otevři jako květina, která se otevírá slunci a rozvíjí se v jeho světle.“

„Otevři se skrze mě a rozdávej mě, to je nejvybranější práce duše, která spojuje své síly s Bohem. Výsledkem je laskavé a věrné konání dobra. Tvá duše, která má tisíc různých tváří, se bude se stejnou důstojností obracet k Bohu i k bližnímu: opouštíš mě, abys šla za bližním, přinášíš mě všude tam, kam jdeš, víš dobře, že jsem s tebou. Stvořitel žije ve svém stvoření, stala ses mým obrazem a mou podobou. Jsi tedy schopná milovat všechny, sobě ale dávej jen to nejnutnější. To lepší a krásnější nabídni kvůli mně ostatním.“

„Jak ti ve svém srdci požehnám a jak se ti v něm bude dobře žít! Já ti pomohu a ty mi pak pomůžeš dokončit mé pašije – rozuměj, odehrát v nich svou úlohu. Kříže na vašich hrobech naznačují kříže, které každý musí nést ve svém životě. Doplňují ten můj – a vždy s ním budou jedno. Tak jsem si to přál, mí milovaní bratři. A předem sjednoť naše smrti – mou a tvou. Já jsem zemřel pro tebe, ty zemři pro mě.“

Takové spojení s Bohem je tedy možné pro každého z nás a láska k eucharistickému Kristu nás může přivést k velké svatosti. Podívejme se tedy ještě na slova papeže Františka k zasvěceným osobám.

Určitě je tento text pro každého věřícího stejně inspirativní, když papež říká: „Jsme povoláni odpovědět si na otázku, zda a jak se necháme také my oslovit evangeliem; zda je evangelium skutečně "vademecum" pro náš každodenní život a pro rozhodnutí, která máme udělat.“

„Evangelium je náročné a žádá, abychom ho žili radikálně a upřímně. Nestačí ho jen číst (i když čtení a studium jsou velmi důležité), nestačí ho jen meditovat (i to děláme s radostí každý den). Ježíš od nás žádá, abychom ho uskutečňovali, abychom žili jeho slova.“

„Musíme si rovněž položit otázku, zda je Ježíš skutečně naší první a jedinou láskou, jak jsme si to předsevzali, když jsme skládali naše řeholní sliby. Pouze pokud tomu tak je, můžeme a musíme milovat v pravdě a milosrdenství každého člověka, kterého potkáme na své cestě, protože od Ježíše se naučíme, co je to láska a jak milovat: budeme totiž umět milovat, protože budeme mít jeho srdce.“

Dále papež František mluví o svědectví a důležitosti společenství, jímž může být také tato pouť nebo různé naše setkávání během roku. Říká: Žít přítomnost se zápalem znamená stávat se "odborníky na společenství", tedy "svědky a tvůrci toho ‚plánu společenství‘, který je na vrcholu dějin člověka podle Boha."

V konfliktní společnosti, v níž je obtížné soužití různých odlišných kultur a v níž je vidět násilí na nejslabších a nerovnoprávnost, jsme povoláni nabídnout konkrétní vzor komunity, ve které lze žít bratrské vztahy díky tomu, že uznáváme důstojnost každého člověka a sdílíme dar, jehož nositelem je každý. Buďte tedy ženami a muži hlubokého společenství, s odvahou buďte přítomni tam, kde existují odlišnosti a napětí. Buďte věrohodnými znameními přítomnosti Ducha, který vlévá do srdcí zanícení pro to, aby všichni byli jedno (srov. Jan 17,21). Prožívejte mystiku setkání: "Schopnost vnímat a naslouchat jiným lidem. Schopnost společně hledat cestu, hledat způsob…"; nechte se osvítit vztahem lásky, který pulzuje mezi Božskými osobami (srov. 1 Jan 4,8), jako vzorem každého mezilidského vztahu.

Papež dále mluví o svém očekávání od zasvěcených osob, a jsou to opět věci, které se mohou týkat nás všech. Cituji: „Aby bylo stále pravdivější to, co jsem už jednou řekl: "Kde jsou řeholníci a řeholnice, tam je radost." Jsme povoláni zažít a ukazovat, že Bůh dokáže naplnit naše srdce a udělat nás šťastnými, aniž bychom měli potřebu vyhledávat své štěstí někde jinde; že autentické bratrství, které prožíváme ve svých komunitách, živí naši radost; že naše úplné sebedarování ve službě církvi, rodinám, mladým, starým a chudým nám umožňuje realizovat se jako lidé a dává našemu životu plnost.

Kéž není mezi vámi vidět smutné tváře, nespokojené a rozčarované lidi, protože "následování, které je smutné, je smutným následováním". I my, jako všichni ostatní muži a ženy, zakoušíme těžkosti, noci ducha, znechucení, nemoci, ubývání sil z důvodu stáří. Právě v těchto situacích bychom měli najít "dokonalou radost", naučit se rozpoznat Kristovu tvář; Kristus se nám stal podobným ve všem; a tedy zažívat radost z poznání, že jsme podobní tomu, který se z lásky k nám nezdráhal vzít na sebe tíhu kříže.

Ve společnosti, která okázale upřednostňuje kult účinnosti, přehnaného zdraví a úspěchu, vytlačuje na okraj chudé a vylučuje "prohrávající", můžeme svým životem svědčit o pravdivosti slov Písma svatého: "Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný" (2 Kor 12,10).

Na zasvěcený život můžeme velmi vhodně aplikovat to, co jsem napsal v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium s odkazem na kázání Benedikta XVI.: "Církev neroste proselytismem, nýbrž ‚přitažlivostí‘" (14). Ano, zasvěcený život se nerozvíjí, když organizujeme hezké kampaně o povolání, ale když se chlapci a dívky, se kterými se setkáme, cítí být přitahováni námi, když nás vidí jako šťastné muže a ženy! Stejně tak apoštolská účinnost nezávisí na účinnosti a síle jejích prostředků. Je to váš život, který musí promlouvat, život, z něhož prýští radost a krása z prožívání evangelia a následování Krista.

I vám opakuji, co jsem řekl při minulé svatodušní vigilii církevním hnutím: "Hodnota církve v podstatě spočívá v tom, že žije evangelium a vydává svědectví o naší víře. Církev je solí země, je světlem světa, je povolána zpřítomnit ve společnosti kvas Božího království a činí to v první řadě svým svědectvím, svědectvím bratrské lásky, solidarity a sdílení."

Dále papež vybízí: „Očekávám od vás ještě to, co žádám od všech členů církve: abyste vycházeli ze sebe a šli na existenční periferie. "Jděte do celého světa" − byla poslední slova, kterými se Ježíš obrátil na své učedníky a kterými se dnes obrací i na nás všechny (srov. Mk 16,15). Očekává vás celé lidstvo: lidé, kteří ztratili každou naději; rodiny v nesnázích; opuštěné děti; mladí, kteří mají zkaženou budoucnost; nemocní a opuštění staří lidé; boháči, nasycení majetkem, ale s prázdným srdcem; muži a ženy hledající smysl života a toužící po božských věcech…

Rok zasvěceného života se netýká jen zasvěcených osob, ale celé církve. Obracím se proto na celý křesťanský lid, aby si byl stále více vědom daru, jakým je přítomnost tolika zasvěcených žen a mužů, dědiců velkých světců, kteří tvořili historii křesťanství. Čím by byla církev bez svatého Benedikta a svatého Basila, bez svatého Augustina a svatého Bernarda, bez svatého Františka a svatého Dominika, bez svatého Ignáce z Loyoly a svaté Terezie z Avily, bez svaté Anděly Merici a svatého Vincenta z Pauly? Jejich seznam, sahající až po svatého Jana Boska a blahoslavenou Terezu z Kalkaty, by byl nekonečný!

Blahoslavený Pavel VI. řekl: "Bez tohoto konkrétního znamení by existovalo riziko, že láska, která oživuje celou církev, ochladne, spásonosný paradox evangelia se otupí a ve světě, který se ocitl v období sekularizace, se ‚sůl‘ víry rozředí" (Evangelica testificatio 3).

A tak na závěr jen můžeme s pokorou říci, díky Bože za každý zasvěcený život a dar Eucharistie. Amen.