3. den – sv. Faustyna Kowalska

sv. Faustyna Kowalska (1905 – 1938)
Maria Faustyna /Helena/ Kowalska

 

Pocházela z polské diecéze Włocłavek. Její život byl prostoupen mnoha milostmi, ale i těžkostmi a velkým utrpením. Stala se řeholnicí Kongregace Matky Božího milosrdenství. Její poslání, ke kterému byla vyvolena, spočívá v připomenutí milosrdné Boží lásky, o níž hovoří Bible, a v předání nového způsobu úcty pro celý svět. Proto je nazývána i Ježíšovou sekretářkou a apoštolkou. Zemřela ve 33 letech na TBC v Krakově­‑Łagiewnikách.

APOŠTOLKA BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ

Narodila se 25. 8. 1905 v Głogowci v Polsku, Stanislavovi a Marianě Kowalským, jako třetí dítě z deseti. Rodina patřila k farnosti Świnice Warckie v diecézi Włocłavek. Žila z velmi chudého hospodářství a otec pracoval i jako tesař. Helena, pozdější sestra Faustyna, už v sedmi letech pocítila před vystavenou Nejsv. svátostí první pozvání k hlubšímu životu s Pánem. K prvnímu svatému přijímání přistoupila v 9 letech a od té doby v ní rostla touha po apoštolském působení. Jakmile se naučila trochu číst, sedávala nad knihou Životopisy svatých, která prý byla jedinou knihou v rodině. Příběhy svatých pak vyprávěla druhým. Do školy chodila asi od 11 let a jen tři roky, pak začala polsko­‑ruská válka.

Velká chudoba znemožňovala Kowalským společnou nedělní návštěvu bohoslužeb v sousední vesnici, protože neměli potřebné oblečení a obuv pro všechny členy. Malá Helena doma proto organizovala společné modlitby používané při liturgii, aby mši svatou prožívali alespoň duchovně. Po skončení války 16letá Helena, aby finančně vypomohla rodině, odešla sloužit do Aleksandrówa u Łódži, vzdálené 50 km jihovýchodně od rodné vesnice. Po necelém roce, zneklidňována viděním neznámého světla, pocítila naléhavé volání do kláštera. O souhlas rodičů však žádala marně. Otec odůvodňoval zamítnutí i potřebou věna. Helena proto v 17 letech znovu odešla do Łódži, tentokrát k příbuzným, a pracovala přes rok v prodejně M. Sadowské. Ani pak jí rodiče nedávali naději na souhlas, a tak začala zkoušet žít světským životem.

Při jedné taneční zábavě měla vidění zkrvaveného Ježíše a vnímala jeho výčitku: "Jak dlouho tě mám trpět, jak dlouho mě budeš pokoušet?" Pak ji v lodžské katedrále vnitřní hlas vyzval, aby jela hned do Varšavy. Strýc se ji pokoušel zadržet, ale nakonec se stal jejím pomocníkem v útěku od rodiny. V neznámém prostředí Varšavy se Helena obrátila s prosbou k Panně Marii, aby vedla její kroky. Poté v duši obdržela výzvu jít za město. Tam u dobrých lidí přenocovala a ráno se vrátila hledat klášter, který by ji přijal. Nemohla ale takový najít a již znechucena zaklepala na dveře posledního – u sester Božího milosrdenství v Źytné ulici 3/9. Zde jí představená poradila, aby alespoň rok pracovala a vydělala si na výbavu. Uposlechla a práci našla u Lipszyců v Ostrówku. Když se 1. 8. 1925 vrátila za představenou, ta ji poslala zeptat se "Pána domu", zda ji přijme. Šla tedy do kaple, kde uslyšela: "Ano, přijímám, jsi v mém srdci."

Po prvních týdnech Helenino nadšení vystřídaly určité pochybnosti, pro které chtěla jít za představenou. Od toho ji odradila vize bolestné Ježíšovy tváře na zácloně v kapli. Na otázku, kdo mu to způsobil, vnímala odpověď, že bolest Ježíše souvisí s jejími myšlenkami na opuštění kongregace. Řekl jí: "Já jsem tě přece povolal sem a připravil ti mnoho milostí." Po prosbě o odpuštění přistoupila Helena ke svátosti smíření.

Vzájemná láska se neobejde bez bolesti – že k ní patří utrpení na obou stranách, vidíme i v tomto životopise sestry Faustyny. Láska vyžaduje oběti.

Ještě jako kandidátka prožila mystické vidění očistce, na jehož konci jí Ježíš řekl: "Mé milosrdenství to nechce, ale nařizuje to spravedlnost."

Po postulátu ve Varšavě byla 23. 1. 1926 poslána do Krakova­‑Łagiewnik, do velkého domu kongregace (Matky Božího milosrdenství) s internátem a ústavem Josefov, pro výchovu dívek. Zde 30. dubna téhož roku měla obláčku s přijetím nového jména Marie Faustyna. Tehdy jí také bylo zjeveno, kolik bude muset vytrpět, přičemž omdlela.

Jako novicka pracovala v kuchyni, projevovala horlivost v modlitbě i v práci, během rekreace byla veselá a družná. Po ročním noviciátu prožila období duchovní tmy a připojilo se i tělesné utrpení. O Velkém pátku 1928 jí dal Pán vnitřně poznat, kolik toho pro ni vytrpěl. Na duši posílena ke společnému životu s ním složila 30. 4. 1928 sliby na jeden rok, které po pět let opakovala.

V druhém říjnovém týdnu byla na generální kapitule za matku představenou zvolena Michaela Moraczewska, jejíž vedení, pomoc a útěcha provázely Faustynu do konce života. Na poslední říjnový den byla Faustyna přeložena zpět do Varšavy a v únoru do kláštera ve Vilně (dnes Vilnius v Litvě), patřícího v té době Polsku. Již v červnu se vracela do nového domu ve Varšavě a brzy, během noviciátu, vystřídala další místa.

Koncem jara 1930 nastoupila do kongregačního domu v Płocku, kde 22. 2. 1931 měla v cele vidění "Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženou k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý. … Po chvíli Ježíš řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne." (Deníček 47-48)

Jak Faustyna v deníčku psaném na výslovné přání Pána Ježíše uvádí, on chtěl obraz malovaný štětcem a jeho posvěcení chtěl vykonat první neděli po Velikonocích, kterou určil za Svátek milosrdenství. Dále vyslovil požadavek, aby kněží kázali o jeho velkém milosrdenství vůči hříšným duším.