4. den – Eucharistie a svátost kněžství

I když se může zdát, že život kněze nepřitahuje pozornost většiny lidí, ve skutečnosti jde o nejnapínavější dobrodružství a pro svět nejpotřebnější, o dobrodružství, jak ukázat a zpřítomnit plnost života, po níž všichni touží. Je to dobrodružství velmi náročné; a nemůže tomu být jinak, protože kněz je povolán následovat Ježíše.“ (Benedikt XVI.) Často se ptám dětí: „Které dvě svátosti ustanovil Pán Ježíš na zelený čtvrtek?“ Ne vždy odpoví hned a správně, ale je dobré si to vždy uvědomit, že večer před svou smrtí nám Ježíš doslova daroval své srdce: svátost Eucharistie a kněžství. Tyto dvě svátosti k sobě neodmyslitelně patří, neboť není jedna bez druhé.

K rozjímání nad tímto tématem nám určitě dobře poslouží texty z posynodální apoštolské adhortace Jana Pavla II. Pastores dabo vobis.

Dám vám pastýře podle svého srdce“ (Jer 3,15). Těmito slovy proroka Jeremiáše slibuje Bůh svému lidu, že ho nenechá bez pastýřů, kteří ho mají shromažďovat a vést: „Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, a nebudou se již bát ani strachovat (Jer 23,4). Církev jako Boží lid stále prožívá uskutečňování tohoto prorockého zvěstování a neustává s radostí děkovat Pánu. Ví, že sám Ježíš Kristus představuje živé, poslední a konečné splnění tohoto Božího příslibu, neboť ten, který tvrdí: „Já jsem pastýř dobrý!“ (Jan 10,11) a který je též „veliký pastýř ovcí“ (Žid 13,20), pověřil apoštoly a jejich následovníky úkolem pást Boží stádo (srov. Jan 21, l5n; 1 Petr 5,2). (PDV 1)

Pán na začátku svého veřejného působení povolal několik rybářů, zaujatých prací na břehu Galilejského jezera: "Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí" (Mt 4,19). Své mesiášské poslání jim zjevil mnoha "znameními", která vyjadřovala jeho lásku k lidem a dar Otcova milosrdenství. Slovem i životem je vychovával k tomu, aby byli připraveni stát se pokračovateli v jeho díle spásy. A nakonec, když "věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci" (Jan 13,1), svěřil jim památku své smrti a zmrtvýchvstání a před svým nanebevstoupením je poslal do celého světa s příkazem: "Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy…" (Mt 28,19). Je to zavazující a fascinující nabídka, s níž se Ježíš obrací na ty, kterým říká: "Následuj mě!": zve je, aby se stali jeho přáteli, naslouchali jeho slovu a žili s ním. Učí je bezvýhradně se odevzdat Bohu a šířit jeho království podle zákona evangelia: "Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře­‑li však, přinese hojný užitek" (Jan 12,24). Zve je, aby opustili svou vůli uzavřenou do sebe, své myšlenky na seberealizaci, a ponořili se do jiné vůle – do vůle Boží, a nechali se jí vést. Dává jim zakusit bratrství, které se rodí z této naprosté odevzdanosti Bohu (srov. Mt 12,49–50) a které se stává charakteristickým rysem Ježíšova společenství: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete­‑li mít lásku k sobě navzájem" (Jan 13,35). (Poselství papeže Benedikta XVI. k XLVIII. světovému dni modliteb za povolání 2011).

Bez kněží by nemohla církev žít v oné základní poslušnosti, která je pilířem její existence a jejího poslání v dějinách lidstva: v poslušnosti vůči Ježíšovu příkazu „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy… a učte je“ (Mt 28,19) a „to konejte na mou památku“ (Lk 22,19; srov. 1 Kor 1,29); Ježíšův příkaz znamená tedy hlásání evangelia a každodenní obnovování oběti jeho těla, obětovaného za nás, a jeho krve, prolité pro spásu světa. (PDV 1)

Církev pokládá proto za jeden z nejdůležitějších a nejobtížnějších úkolů pro budoucí evangelizaci lidstva, aby vychovala budoucí kněze, jak diecézní, tak řádové, a aby po celý jejich život náležitě pečovala o jejich osobní posvěcení službou a o stálou obnovu jejich horlivosti v pastoraci. Tato formační činnost církve představuje pokračování Kristova díla, které evangelista Marek popisuje slovy: „Ježíš vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy“ (Mk 3,13–15). (PDV 2)

„Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha“ (Žid 5,1). Tato slova listu Židům hovoří jasně o „lidskosti“ Božího služebníka: je brán z lidí a slouží lidem tím, že napodobuje Ježíše Krista, který „sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Bůh povolává své kněze vždycky z určitého lidského a církevního prostředí (…), do něhož jsou vysláni ke službě pro Kristovo evangelium. (PDV 5)

Podívejme se teď tedy na podstatu kněžské služby, jak ji představuje posynodální apoštolská adhortace Jana Pavla II. Pastores dabo vobis.

„Kněžská identita“ – psali synodální otcové – „má jako každá křesťanská identita svůj původ v nejsvětější Trojici“, která se lidem v Kristu zjevuje a sdílí tím, že v něm a skrze Ducha Svatého tvoří církev jako „jádro a počátek Božího království“. Apoštolská adhortace Christifideles laici, připomínající koncilní učení, představuje církev jako mysterium, communio a missio (tajemství, společenství a poslání). Je „tajemstvím, protože láska a život Otce, Syna a Ducha Svatého jsou zcela nezaslouženým darem, který se nabízí všem, kdo se zrodili z vody a z Ducha Svatého (srov. Jan 3,5). Jsou povoláni, aby Boží společenství žili, zjevovali a v dějinách lidstva je v misijním poslání sdělovali.“ Pouze v tajemství církve – tajemství trinitárního společenství vyznačujícího se misijním rozměrem – odkrýváme každou křesťanskou identitu, a tím též specifickou identitu kněze a jeho služby. Vždyť kněz je z moci konsekrace přijaté kněžským svěcením poslán Otcem skrze Ježíše Krista, Hlavu a Pastýře svého lidu. Jemu je zvláštním způsobem připodobněn, aby žil a mocí Ducha Svatého působil ve službě církvi a pro spásu světa.

Podstatně „relativní“ identitě kněze lze porozumět takto: Kněžstvím, které se rodí z hlubin nepochopitelného tajemství Boha, tj. z lásky Otce, z milosti Ježíše Krista a daru jednoty Ducha Svatého, je kněz připoután svátostně do společenství s biskupem a ostatními kněžími, aby sloužil lidu Božímu, tj. církvi, a všechny vedl ke Kristu ve shodě s Kristovou modlitbou: „Otče svatý, zachovej ty, které jsi mi dal, ve svém jménu, aby byli jedno jako my. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,11.21). Podstata [natura] a poslání kněžské služby se dá tedy definovat pouze v této různorodé a bohaté souhře vztahů, které vycházejí z nejsvětější Trojice a uskutečňují se ve společenství církve, která je v Kristu znamením a nástrojem niterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení. Kněz nalézá plnou pravdu o své identitě v tom, že je veden Kristem a podílí se zvláštním způsobem na neustálém poslání Krista, jediného velekněze nové a věčné smlouvy. Kněz je živým a průzračným obrazem Krista – kněze. Kněžství Kristovo jako vyjádření absolutní „novosti“ v dějinách spásy představuje jediný zdroj a nenahraditelný model pro kněžství každého křesťana, obzvláště pak posvěceného kněze. Vztah ke Kristu je tedy absolutně nutným klíčem pro pochopení všech aspektů skutečnosti kněžství.

Pravdu o kněžství, která vyplývá ze slova Božího (tj. z Ježíše Krista a z jeho úmyslu založit církev), opěvuje liturgie s radostnou vděčností v prefaci mše při svěcení olejů:

 

Neboť tys pomazal Duchem Svatým

svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista,

na velekněze nové a věčné smlouvy;

tys chtěl, aby jeho jediné kněžství

neustále v církvi trvalo.

A on povolal k svému královskému kněžství

všechen vykoupený lid;

z něho si vybírá učedníky

a vkládáním biskupových rukou jim dává účast

na svém kněžském úřadu a službě:

aby vždy znovu slavili oběť,

kterou nás na kříži vykoupil,

a chystali pro tvůj lid velikonoční hostinu;

aby tvůj lid vedli s opravdovou láskou,

hlásali mu tvé slovo a posilovali ho svátostmi.

A ty jim dáváš svého Ducha,

aby byli stateční a věrní

a stávali se stále podobnějšími svému Mistru a Pánu.“

 

Na závěr text z knížky současné bolivijské mystičky Cataliny Rivas „Eucharistie znovu objevená“: „Udivuje tě, že vidíš Marii za arcibiskupem? Tak je to správné… Se vší láskou, jakou mi můj Syn dal, nikdy mi nedal důstojnost kněze – dar kněžství zpřítomňovat denně eucharistický zázrak. Proto mám hlubokou úctu ke kněžím a k zázraku, jaký Bůh uskutečňuje jejich službou. Proto musím klečet zde na zemi.“

 

A modlitba blahoslaveného papeže Pavla VI.: „Pane, prosíme tě za kněze, jáhny, za řeholníky, za misionáře, zasvěcené osoby, aby se jejich službou a jejich příkladem zachovala katolická víra ve světě, aby zářila v činorodé a velkodušné lásce, aby jejich svědectví bylo ozvěnou svědectví jejich biskupů a umocňovalo svědectví jejich spolubratří, aby uměli podpírat pravý křesťanský život v celém Božím lidu, aby měli jasnozřivost a odvahu Ducha v prosazování spravedlnosti, aby milovali a hájili chudé, sloužili se silou evangelijní lásky a moudrosti Matky a Učitelky církve potřebám moderní společnosti a aby stále mohli hledat a nalézat v Eucharistii plnost svého duchovního života a plodnost své pastýřské služby. Prosíme tě, pane, vyslyš nás!