5. den – Svátost manželství

Dříve než začneme mluvit o svátosti manželství, je dobré se podívat na to, jak to bylo v původním plánu Boha o vztahu mezi mužem a ženou. Krásně se modlíme v jedné modlitbě: „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků.“ Co bylo tedy v původním Božím plánu?

V knize Gn čteme: „Jako muže a ženu je stvořil.“ A ji stvořil z jeho žebra. To je Boží plán od počátku. Chtěl, aby muž a žena žili v lásce, rovnosti a důstojnosti. Aby se vnímali jako dar a aby se ze sebe radovali. A k daru nesmíš přistupovat jako kritik, jak upozorňuje o. Kodet.

Muž potřebuje blízkost ženy a žena blízkost muže. Každý z nich dostal dary k povolání a službě, kterou jim Bůh svěřil. A krásné je, že je nemohou uskutečnit bez toho druhého. Muž byl povolán k otcovství (síla a autorita k ochraně a vedení), žena pak k mateřství (láska a něha pro to, aby vytvářela teplo domova). Bez něhy ženy by se muž stal příliš tvrdým a bezcitným a ona by se bez jeho vedení a blízkosti stala přecitlivělou. Bůh je stvořil, aby pro sebe byli požehnáním.

Takto to bylo, než přišel hřích. Byla zde harmonie a oni se vnímali jako dar a byli za to Bohu vděčni a žili v jeho blízkosti. V blízkosti Dárce. Zde tedy máme prvotní sen Boha o tomto společenství lásky mezi mužem a ženou. A člověk mohl ten sen uskutečnit. S Boží pomocí naplnit. Ale on to pokazil svým egoismem. Chtěl jít bez Boha. A tak místo, aby se tento Boží sen naplnil, zastínil jej hříchem. Rozbil se tím nejen vztah k Bohu, ale i mezi mužem a ženou. Muž si myslí, že si s ženou může dělat, co chce. Nevidí ji jako tu, kterou je třeba chránit a opatrovat, ale vidí v ní samici, a žena si myslí, že má cenu jen tehdy, když láká a přitahuje. A jeden kritizuje druhého za nedostatek lásky, po které stále touží. Kritika ale tento vztah neobnoví. Bůh použil svoje řešení. Naši nevěrnost chce uzdravit svojí věrností lásky k člověku.

Ježíš Kristus přichází, aby tento porušený vztah muže a ženy, vlastně je samotné, vtáhl zpět do Boha. Jeho láskou mohou být inspirováni, uzdraveni a naplněni, aby znovu mohli ztracený sen společenství muže a ženy nejen oživit, ale i uskutečnit. O toto jde ve svátosti manželství. Ze svých sil nemohu druhého opravdově milovat, a proto Bůh pomáhá. Stačí vzpomenout na manželský slib – to je připomenutí Božího snu: „Já, XY, odevzdávám se a přijímám tě…“, ale to podstatné zazní nakonec: „K tomu ať mi dopomáhá Bůh.“ Proč? Protože ze svých vlastních sil toho není nikdo schopen. Jak říká sv. Pavel: „Touhu sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Kdo mi pomůže? Díky Bohu, je to možné v Ježíši Kristu, který dává sílu.“ Kdo neprosí o tuto milost, škrkl ten pevný Základ, na kterém to vše stojí. Kolik bolesti by se dalo ušetřit, kdybychom se více opírali a počítali ve svém životě s Bohem, který nám chce tolik pomoci.

Další věc, kterou nesmíme přehlédnout, je, že v druhém partnerovi přijímají manželé skrze tuto svátost samotného Boha. Ti dva jsou pro sebe, jak říká pěkně o. Kodet, svatým přijímáním. Nakolik se přijímají („já se ti odevzdávám a přijímám tě“), natolik do sebe nechávají proudit Boha, který znovu pročišťuje a upevňuje jejich vzájemný vztah. Důležité je si uvědomit, že tady je třeba vyhlásit válku svému sobectví. Nemohu kritizovat druhého za nedostatek lásky. Bůh mne vede, abych s praxí nezištné lásky začal sám. A to bez Boží pomoci nejde. Je těžké se darovat druhému a jednat s ním jako s darem. Ale v tom druhém, daru, žije sám Bůh.

Co si v této svátosti můžeme uvědomit, a to je skutečně velká věc, je to, že když by opravdu nemohli manželé ke svatému přijímání, přijímají Boha jeden v druhém. Jeden muž se ke konci života své ženy staral o ni posledních pár týdnů tak, že ji neopouštěl ani na chvíli, protože potřebovala stálou péči. Proto se několikrát nemohl zúčastnit nedělní bohoslužby. Ale i když nemohl na mši svatou, přijímal vlastně Krista v ní samé. To je něco krásného. A takto mohou žít manželé v každodenním obětování se pro druhého stále.

Platí zde jedno pravidlo: „Nakolik se druhému odevzdáš, natolik jsi schopný ho přijmout.“ A mít rád, přijmout druhého, znamená – dovolit mu být, jaký je, jaký byl a jaký bude. To ovšem nejde hned, ale je to cesta. Cesta na celý život.

K této cestě patří oběť, která spočívá ve věrnosti a umírání sám sobě, a s tím je spojený kříž. Ale Ježíš ukazuje pravý význam kříže. V něm kříž totiž není fiaskem. Skrze něj se směřuje ke vzkříšení, k obnově Božího stvoření v Něm. Když se tedy manželé učí žít věrně jeden pro druhého, vztyčují ve svém životě s Bohem kříž.

Kristus je na kříži s roztaženou náručí a to učí i manžele v manželském vztahu. V této náruči se zračí nejenom přijetí druhého, ale i stálá ochota k odpuštění. Jeho náruč je otevřená stále a stejnému postoji učí i nás. Víme, že to není jednoduché. Chvíli se to dá vydržet, ale když je to delší dobu, bolí už ruce. Můžete to zkusit, jak dlouho vydržíte držet ruce v pozici otevřené náruče.

A stejné je to, když držíš tu náruč otevřenou vůči druhému hrozně dlouho a on stále nepřichází. Vzpomínám na jednoho kamaráda, který říkal: „Je to už dvacet let, co ode mě žena odešla. Je to pro mne nucený celibát. Je to těžké. Ale stále ji miluji a chtěl bych, aby se vrátila. Čekám na ni a modlím se za ni.“ To byl pro mne skutečný záblesk Boží lásky.

Možná má člověk obavu. Viděl tolik dobrých manželství, která ztroskotala. Svatá Terezie z Lissieux ale napsala: „To, že druzí padli, neznamená, že padneš i ty. Spoléhej na Pána. On je věrný svému slibu. On ti pomůže vytrvat věrně až do konce.“ Naše pomoc je skutečně ve jménu Pána. Není to z našich sil. On má dost síly, aby nám pomohl toto krásné nejenom snít, ale také realizovat v našich manželstvích a životech.

V jeho síle se pak manželství stanou svátostmi spásy, kdy skrze ně bude moci inspirovat, povzbuzovat a vracet odvahu těm, kteří se na tuto cestu vydají. Manželé ale nesmí zapomenout, že prvně se musí naučit spolupracovat mezi sebou. A to jim bez Boha nikdy nepůjde. Jak říká jeden spisovatel: „Křesťané nemilují jinačí láskou než ostatní lidé, ale dostává se jim větší pomoci.“ Bůh chce pomoci, jak ho prosí manželé při slibu, ale je třeba mu k tomu dávat prostor.