7 den – Eucharistie a zpověď

Co má společného mše svatá a zpověď?

Už na začátku je třeba říci, že mnoho. Mějme na paměti, že svátosti jsou znamení přítomnosti živého Krista. Takže v eucharistii i ve svátosti smíření je přítomný Ježíš Kristus. V obou se setkáváme s naším Pánem.

Ústřední částí mše svaté je proměňování/eucharistická modlitba/tajemství víry. Tehdy se modlíme: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“ Jestliže je mše svatá smrtí starého člověka a zmrtvýchvstáním nového člověka, také ve zpovědi umírá člověk hříšný a rodí se člověk nový.

Dalším společným znakem je dar pokoje, který dostáváme v obou svátostech. Při mši sv. na počátku i později slyšíme: „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.“ Nato si navzájem předáváme dar, znamení pokoje. Ve zpovědi rovněž zní: „Ať ti (Pán) odpustí hříchy a naplní tě pokojem.“ Tímto způsobem je Boží pokoj darován našim srdcím. Podobně je tomu s odpuštěním. Na začátku mše svaté je tak zvaná všeobecná zpověď. Tento úkon kajícnosti nás očišťuje od hříchů. V osobní zpovědi vyznáváme těžké hříchy, které jsou nám odpuštěny slovy: „Ať ti Pán odpustí hříchy.“

Pak následuje propuštění. Ve mši svaté zní: „Jděte ve jménu/v pokoji Páně“, na konci zpovědi zase: „Pán ti odpustil hříchy. Jdi v pokoji a radosti.“

Mějme na paměti, že mše sv. i zpověď obsahují prvek proměny. Ř 12,1nn: Ve mši svaté nastává proměna chleba a vína, plodů země a práce lidských rukou v Tělo a Krev Pána. Ve zpovědi je zase proměna toho, co je typicky lidské, čili hříchu a smrti, v to, co je Boží, čili svatost a věčný život.

V obou svátostech je také přítomen prvek oběti. V eucharistii spolu s dary přinášíme svůj život, ve zpovědi přijímáme zadostiučinění za hříchy a vyjadřujeme snahu nevracet se k nim.

Pamatujme si, že zpověď nám otevírá cestu k eucharistii. Přicházíme ke svatému přijímání jako obrácení lidé, tzn. tváří, myslí, srdcem obráceni k Bohu a našim bratřím. Bez tohoto obrácení není možné přiblížit se k Bohu. Pán Bůh se s námi setkává jako s lidmi svobodnými a odpovědnými. Tehdy se s námi sjednocuje, a my s ním. Ve zpovědi vyjadřujeme naši odpovědnost za naše jednání, činy a hříchy. Následuje svobodné rozhodnutí vrátit se k Bohu, na cestu jeho přikázání. Tak jak to učinil marnotratný syn z podobenství. Po obdržení rozhřešení se cítíme Bohem přijatí a milováni. Znovu mu důvěřujeme. S takto připraveným srdcem přicházíme na eucharistickou hostinu, kde na nás čeká milující Pán spolu s jeho a našimi přáteli. S obráceným srdcem zasedáme ke stolu s Pánem.

Jaké obtíže však potkáváme na naší cestě? Proč je zpověď tak často těžká, proč chodíme ke zpovědi s nechutí a váháním? Odpověď je prostá. To hřích je tou překážkou a nejvíce klade odpor vůči zpovědi. To náš sklon k hříchu je nepřítelem dobré a časté zpovědi. Hřích nesnáší denní světlo, a proto nás chce držet co nejdále od světla Božího. Co s tím máme dělat? Dodržovat častou a pravidelnou zpověď. To nám pomáhá překonat smrtonosnou sílu hříchu. Pouť je také příležitostí ke zpovědi na cestě, i na naší cestě do Slavkovic. Dnes neexistuje lepší způsob boje s hříchem a smrtí než naše obrácení a zpověď. Skrze zpověď vede cesta nejen k přijetí eucharistie, ale také k plné účasti na nebeské hostině.