Blahoslavení, kdo pláčou

Richard Rohr na pondělí třicátého druhého týdne v mezidobí

Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. (Mt 5,4)

Na exerciciích pro muže nyní hovoříme o „úkolu slz“. Velice neobyčejný druh zaměstnání pro muže! Slzy ale mají nepochybně terapeutický, léčivý význam. Což není pláč ve skutečnosti potřebný k chápání a k sebevzdání? K tomu, abychom vstoupili? Ježíš též popisuje stav těch, kdo mají nad čím plakat, kdo pociťují bolest světa. Říká, že ti, kdo se umí rmoutit a plakat, jsou ti, kdo přinášejí světu užitek a soucit.

Syrští otcové Efrém a Simeon slzám rozuměli. Řečtí církevní otcové měli sklon filtrovat evangelium skrze hlavu. Syřané, podobně jako dnešní teologové feminismu, nachá­zejí evangelium daleko více v těle. Syrští otcové prakticky chtěli, aby slzy byli v církvi svátostí. Svatý Efrém zachází až tak daleko, že říká: „Dokud jsi neplakal, neznáš Boha.“ Jak odlišný přístup! My si myslíme, že Boha poznáváme skrz ideje! Toto je ale teologie těla: pláč, stírání slz (viz Lk 7,38), ma­zání těla olejem (viz Mk 14,3–9) nám umožní poznávat Boha lépe než koncepty a pravověrné formule.

Ježíš se hlásí k třídě plačících: zdá se, že rozumí zapomenutým, umlčeným, odmítaným.

Sermon on the Mount