Richard Rohr - Chudoba

Chudoba definovaná jako hřích 

V Písmu najdeme čtyři popisy chudoby. Předně je to chudoba jako hřích, prázdnota, chudoba těch, kteří jsou ve svém nitru mrtví. Toto zjevně není chudoba, kterou by Písmo stavělo jako ideál. A přece v celém schématu spásy hraje svou roli. Hřích a milost jsou ve vzájemném vztahu. V jistém smyslu jedinou cestou, jak skutečně pochopíme spásu, milost, svobodu, je pochopení jejich protějšků. Právě proto jsou velcí světci zpravidla obrácení hříšníci.

Když nakonec musíš pozřít a okusit zatvrzelost svého srdce, svou vlastní prázdnotu, egocentrismus a podobně, pak se otevřeš milosti. Takový je vzorec života nás všech. Proto to byla toho roku, který jsem strávil v poustevně, taková milost, když jsem mohl konečně – třebaže jsem muž a Germán – plakat nad svými hříchy a procítit strašný smutek nad svou pošetilostí a hloupostí.

Myslím, že všichni se jako ubozí lidé musíme sami se sebou setkat tímto způsobem. A právě proto mnohé z našich největších chvil milosti občas následují za našimi největšími hříchy. Po celá léta máme zatvrzelé srdce a uzavřenou mysl. Pak přijde chvíle zranitelnosti a milosrdenství. Strhne nás ke dnu a vytrhne nás k novému životu.

 

Chudoba definovaná jako bída 

Jiným způsobem, jak Písmo popisuje chudobu, je bída nebo odlidštění. Taková chudoba je výsledkem nespravedlnosti, útisku nebo rasismu. Když hovoříme o slávě chudoby, nemluvíme o utiskovaných lidských bytostech na této zemi, které nikdy neměly šanci přijmout kulturní, sociální, citové a rodinné hodnoty.

Práce s chudými v rozvinutějších zemích je velmi neradostná. Máme ve Spojených státech lidi, kteří žijí v bídě rodinné, kulturní, i duchovní. Ačkoli jsou nemajetní, převzali díky televizi a reklamě vlastně hodnoty střední a horní třídy. Chtějí tytéž věci, které chcete vy i já. Potíž je v tom, že jich nemohou dosáhnout. To je to nejhorší z obou světů. Jsou polapeni v pasti vnitřně i zvenčí. Je to hříšný stav – stav, pro jehož změnu musíme pracovat.

Potřebujeme k tomu opravdu moudrost od Boha, abychom věděli, jak pronikat do některých subkultur bohatých zemí. Myslím, že mnozí z těchto bratří a sester to z velké části budou muset udělat sami, protože to je jediný způsob, jak se mohou dobrat zkušenosti své vlastní moci a Boží přítomnosti a života v sobě samých. To nejlepší, co snad můžeme udělat, je stát při nich a nesrážet je a nedávat jim již onen negativní cejch, který jim dala společnost. Naší evangelizací patrně je v ně věřit, podporovat je a přinejmenším jim nedávat špatné zprávy. Je v tom naše chudoba – že totiž nemůžeme udělat víc.

 

Chudoba definovaná jako prostota 

Potřetí je chudoba v Písmu definovaná jako prostota. Lidé, kteří jsou chudí tímto způsobem, se soustředí na vybrané hodnoty, namísto aby se soustředili na vlastnění. A protože je jejich život soustředěn na jasné hodnoty – obvykle na Boha, rodinu a práci –, většinou nemají zapotřebí kompenzace v podobě odpoledních návštěv obchodních domů, nákupu dalších a dalších věcí nebo různých kratochvílí, jež mají zahnat nudu.

Nedávno jsem byl v jednom kalifornském nákupním středisku. Když jsem je celé prošel, nenašel jsem jediný obchod, kde by prodávali jedinou věc, která by pro mě byla nezbytná. Máme volný čas i peníze k tomu, abychom pořizovali nekonečně mnoho luxusních předmětů. Navíc se jejich nákup považuje za cosi vlasteneckého! Lidé, které jsem tam viděl, pobíhali se svými nákupními taškami sem a tam, aby získali věci, které nikdo nepotřebuje, ale z kterých pak budou mít dobrý pocit, protože to „pomáhá ekonomice“. Pěkná past! Něco takového je zajisté opakem chudoby jako prostého života nezatíženého zbytečnostmi.

Člověk, který žije prostě, potřebuje jen několik málo věcí, protože jeho život se soustředí na jinou hodnotovou rovinu. Třeba ani nemusí být specificky náboženská; může to být hudba, umění, příroda nebo práce pro velký ideál.

Svatá Terezie z Avily k tomu říká: „Když se mi servíruje tetřev, jím tetřeva; když mi dají ovesnou kaši, jím ovesnou kaši.“ A tak když jde kolem někdo v krásných šatech, nemáme se tomu ve jménu prostoty pošklebovat. Nikoli, jsou to krásné šaty, je to pěkné a třeba bychom se v nich výborně cítili. Ale nepotřebujeme je. V tom je ten rozdíl, a prostý člověk tomu rozumí.

 

Chudoba definovaná jako bytí člověkem 

Čtvrtý a poslední způsob, jak Bible chudobu popisuje, je chudoba býti člověkem. V tom spočívá ideál chudoby podle Písma. Ježíš se stal člověkem, nicméně nikdy nezhřešil, protože tuto úroveň chudoby nikdy neodvrhl. Nikdy neodvrhl omezenost lidského žiovta, nikdy proti ní nebojoval, ani se jí nevzpíral. Byl šťasten, že „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (F 2,7).

Je to dar umět radostně uznat a přijmout svou vlastní malost. To je má nejlepší definice křesťanské zralosti. Pro kulturu přebytku je velmi obtížné přijmout omezený svět; z téhož důvodu Ježíš řekl, že pro bohatého člověka není snadné vstoupit do království Božího (viz Mt 19,23; Mk 10,23; Lk 18,24).

Znám mnoho svatých kněží, kteří se léčili z alkoho­lismu. Teď už bych je uměl rozeznat; od samého počátku je v nich jakási umenšenost, jistý druh zranitelnosti, uvolněnost vůči sobě i vůči druhým. Nežijí už svou hlavou. V jistém okamžiku svého života museli čelit své malosti, své chudobě. Jednoho dne se museli probudit a říci si: „Jsem alkoholik.“ Jsou to jedni z největších kněží, které potkávám.

Humilitas – pokora a humanitas – lidství pocházejí z latinského humus – špína, bláto. Lidská bytost je tedy, jak si připomínáme na Popeleční středu, vzata z bláta. Pokorný člověk je ten, kdo to uznává, a dokonce se z toho raduje!

Když se C. G. Jung blížil ke konci svého života, zeptal se ho jeden student, který četl klasickou knihu Poutníkova cesta,* jaká byla jeho poutnická cesta. Jung řekl: „Musel jsem slézt dolů po deseti tisíci žebřících, abych si na konci svého života mohl přátelsky podat ruku s tím kusem hlíny, jímž jsem.“ Toto je chudoba ducha, kterou si Ježíš zvolil a kterou nazval „blahoslavenou“. Je to první výrok jeho velkého Kázání na hoře a jeho poslední čin na kříži.