Radikální výzva

Richard Rohr na sobotu po první neděli postní

Musíme být jaksi církví rostoucí v odporu. Víra a odpor se musí znovu propojit v našich srdcích i našich korporativních rozhodováních. Jinak budeme smýkáni krátkodobou módou a kulturními trendy. Musím připustit, že mám vážné pochybnosti, zda velká pluralistická církev, církev s imperiální minulostí římské katolické církve, může být snadno znamením odporu.

Máme takovou tradici civilního náboženství a kulturního katolicismu, že je obtížné si představit, že bychom kdy mohli reprezentovat alternativní vědomí. Mnoho lidí má sklon směřovat skupinu k jejímu nejnižšímu společnému jmenovateli, k evangeliu minima, se snadnými „přijímacími zkouškami“ a potřebným pluralismem. I když jsme sdvěma okružními listy našich biskupů o válce a ekonomice učinili jako církev odporu veliké kroky, je zřejmé, že naši představitelé se stále ještě úzkostně obávají, aby byli nahlíženi jako inteligentní a respektovaní partneři dialogu v rámci systému. Nemají vůli vskutku aktivně odsoudit zastrašování. Jsou neschopni vidět zevnitř to, co mohl dokonce Jan Pavel II. vidět zvnějšku: totiž že „každý z obou bloků (kapitalismus a komunismus) vskrytu v sobě svým způsobem chová tendenci k imperialismu nebo k určitému neokolonialismu“ (O sociálních otázkách, Sollicitudo rei socialis, 422).

Jestliže tento nejmocnější národ nedá povstat církvi, která by byla nejmocnější na cestách Ducha, pak bezesporu promeškáme svůj okamžik radikálně hlásat evangelium. Přesně pro svou univerzalitu a pro svou omšelou tradici podporovat krále a diktátory je to paradoxně římskokatolická církev, která je nejvíce hotova vyjít za hranice do sebe zahleděného patriotistického náboženství. Naše vlastní vláda si všímá tohoto hnutí uvnitř katolicismu. V „Dokumentu ze Santa Fe“ z roku 1980 připravovaném pro Reaganovu administrativu se doporučuje, že „zahraniční politika Spojených států musí začít oponovat teologii osvobození“, která se rozvíjí v katolické církvi. Dále se povzbuzuje růst náboženství fundamentalistického a charismatického typu, které by mohlo být učiněno závislým na slepém podporování amerických národních zájmů. Tolik budiž řečeno pro ty, kdo tvrdí, že teologie a politika nejsou vnitřně spjaty! Bohužel se zdá, že politici vědí o této provázanosti lépe než většina lidí v církvi.

Z “The Future of the American Church”