K zamyšlení

Celníci tvořili velmi specifickou skupinu židovského obyvatelstva. Izrael byl v Ježíšově době pod správou Říma a tito celníky pro něj vybírali poplatky a daně. Měli se jistě velmi dobře, byli nesmírně bohatí. Ostatní židé je ale nenáviděli, stranili se jich a pokládali je za nečisté – stýkali se totiž s pohany a kolaborovali s okupační mocí.
Navzdory zabezpečenému životu se jednalo o velmi izolovanou skupinu lidí: bez přátel a bez opory v komunitě. A s cejchem hříchu. Najednou začal po Palestině chodit zvláštní Učitel, o kterém se vyprávělo, že se jich neštítí, a dokonce si s nimi povídá a zůstává v jejich domech. To bylo něco, čeho se jim nedostávalo – přijetí a lásky.
Zacheus (obr. z wikipedia)A tak se Zacheus, vrchní celník, tedy arcihříšník rozhodl podívat se, kdo je ten Kristus. Je zvláštní, že hříšník nad hříšníky měl jméno, které se odvozovalo od hebrejského slova „zakaj“, což znamená čistý. Jaký paradox!
Už jen touha lidského srdce poznat Krista nám otevírá cesty. V jeho případě to byl strom. Co záleželo na tom, že se ve své veledůležitosti ztrapnil. Dosáhl svého. Nejenže Krista viděl, ale dokonce s ním mluvil a šel s ním k sobě domů. Konečně je tu někdo, kdo jím neopovrhuje, ale přijímá ho.
Zpočátku chtěl Krista jenom spatřit, ale jak už to tak s naším Bohem bývá, dostal mnohem víc. Mohl se s ním blíže seznámit, a navíc dojít odpuštění. Tváří v tvář Kristu už dál nemohl žít s tíhou svých hříchů; a tak jako zatoužil Krista jen uvidět, zatoužil své hříchy i opustit.
Začalo to nevinnou touhou spatřit Krista a skončilo tím, že se Zacheovo srdce i život dostaly poprvé v životě do souladu s významem jeho jména. A jak praví stará křesťanská legenda, stal se nakonec biskupem v Cesareji. Kdo ví, co v našich životech může způsobit touha více poznat Krista, až půjde kolem. 

Tags: