Eucharistie - naše posvěcení

Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho. (Luk 24,30-31)

Blahoslavení lidé, kteří zažijí to, po čem touží jejich srdce. Jako učedníci po cestě do Emauz. Blahoslavení, kteří to slyší a vidí na vlastní oči. Jako kdysi královna ze Sáby a její krajané hvězdáři, když přišli poslechnout moudrost Šalamounovu. „A hle, zde je více než Šalamoun,“ říká Ježíš sám o sobě, o svém poslání. V den, kdy křesťan, který už mnohokrát přijal Ježíše v eucharistii, konečně Ho z daru milosti "pozná", pochopí pravdivost slov: Zde je víc než Šalamoun!

Jistí mladí američtí katolíci šli strávit víkend do exercičního domu. Večer byli v kapli před Nejsvětějším, když se najednou přihodilo něco zvláštního. Jeden z nich to později takto popsal: „Začala nás prochvívat bázeň Pána. Jakási posvátná hrůza nám bránila zvednout oči. On byl tam, osobně přítomen a my jsme se báli, že nesneseme jeho přílišnou lásku. Padli jsme před ním. Poprvé jsme objevili, co to znamená adorovat. Palčivě jsme zakusili hroznou skutečnost a přítomnost Pána. Tehdy jsme znovu jasně a přímo porozuměli obrazům Hospodina, který na hoře Sinaji hřímá, a přitom z něho sálá oheň jeho bytí. Porozuměli jsme zkušenosti Izajášově a tvrzení, že ´náš Bůh je stravující oheň´. Tato posvátná bázeň byla jistým způsobem totéž co láska, nebo alespoň my jsme to tak pociťovali. Bylo to něco svrchovaně milého a krásného, i když nikdo z nás neviděl žádný smyslový obraz. Vypadalo to, jako by byla osobní skutečnost Boha, nádherná a oslňující přišla do místnosti a naplnila současně ji i nás.“

Upraveno z knihy Eucharistie - naše posvěcení - Raniero Cantalamessa