články

Provázej mne, vlídné Světlo,
tmou, která mne svírá -
ty mne provázej!

Noc temná je, domov vzdálený,
však ty mne provázej!
Veď mé kroky,
já neprosím, abych viděl do dálav -
osviť však první krok.
Dřív nebylo to,
dřív neprosil jsem tě o doprovod.
Rád měl jsem v rukou své volby
a cest svých běh.

Evangelizační působení církve má mariánský styl. Neboť pokaždé, když pohlédneme na Marii, opět věříme v převratnou sílu něhy a lásky. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných, kteří nepotřebují zacházet s druhými špatně, aby pocítili svoji důležitost. Při pohledu na ni zjišťujeme, že ta, která velebila Boha, protože „mocné sesadil z trůnu“ a „bohaté propustil s prázdnou“, je tatáž, která zajišťuje domácí teplo našemu hledání spravedlnosti. Ona také starostlivě uchovává „všechno v srdci a rozvažuje o tom“.

Když jsem vedl kněžské exercicie v Peru, vyprávěla mi jedna sestra, která pracovala v hlavní věznici v Limě, příběh, který jsem nikdy nezapomněl. Říkala, že když se blížil Svátek matek, vězni se vytrvale dožadovali pohlednic s přáním. A tak jim nosila jednu pohlednici za druhou, aby mohli napsat svým matkám. Když se přiblížil Den otců, rozhodla se, že se na to připraví lépe. Přinesla si celou krabici pohlednic ke Dni otců, aby je mohla rozdávat, kdykoli si vězni řeknou. A dodnes prý ta krabice leží v její kanceláři: ani jeden z mužů si o pohlednici neřekl.