Kdyby existovala alergie na slova, mezi nejsilnější alergeny by se bezpochyby počítalo slovo muset. Vždyť kdo zajásá nadšením, když slyší, že něco musí? Naopak. „Musíš“ v nás vzbuzuje většinou pouze odpor a nechuť. Nicméně se zdá, jakoby se v životě mnoha lidí víra a vztah k Bohu koncentrovaly právě do tohoto slovesa. Jak je možné, že dochází k takovému zkratu? Ano, i v evangeliu se objevuje toto slovo. Prolistujeme-li však všechny tři synoptická evangelia, nikde nenajdeme, že by byla Ježíšovým posluchačům někde adresována výzva „musíš“ nebo „musíte“.
Je snadné ukázat prstem na farizeje a učitele Zákona, kteří se upnuli na pedantní zachovávání podrobných předpisů o rituální čistotě místo toho, aby věnovali pozornost mnohem důležitější čistotě, tj. mravní kvalitě myšlenek, slov a skutků. Této jejich chybě však předchází ještě jedna. Je sice méně nápadná, ale neméně závažná a dokonce ještě víc rozšířená.
Reptající židé v evangeliu mají problém s tím, že ten úplně obyčejný Ježíš, Galilejec, kterého tak dobře znají, se označuje za chléb, za chléb živý, který sestoupil z nebe a je zdrojem věčného života. A jakoby to nestačilo, nárokuje si u svých posluchačů bezvýhradní odpověď víry.
Ačkoliv evangelista zmiňuje, že při plavbě učedníků na druhý břeh jejich lodí zmítaly vlny, protože vanul vítr proti nim, tentokrát neuvádí, že by učedníci měli z větru nebo z vlnobití strach, jak tomu bylo v jiné podobné situaci (viz Mt 8,23-27). V této perikopě učedníci projevují zděšení a strach teprve tehdy, když vidí, že po moři k nim někdo kráčí.
Úryvku o nasycení zástupu pěti chleby a dvěma rybami bezprostředně předchází příběh o smrti Jana Křtitele. Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Že by evangelista nevěděl, jak začít, a proto zkusil nějak propojit dvě navzájem nesouvisející události? Jeho krátká úvodní poznámka nám ukazuje obrovský rozdíl mezi dvěma místy děje. Prvním je Herodův palác, druhým je poušť.
Už se nedozvíme, co se stalo s plnými dvanácti koši kousků, které zbyly po jídle z pěti ječných chlebů. Zdá se, že nasycený zástup už o ně nejeví zájem. Zůstaly tam. Proč Ježíš takto plýtvá? Nemohl při tom velkém zázraku zařídit už i takový malý detail, aby jídla bylo přesně?
Je snadné ukázat prstem na farizeje a učitele Zákona, kteří se upnuli na pedantní zachovávání podrobných předpisů o rituální čistotě místo toho, aby věnovali pozornost mnohem důležitější čistotě, tj. mravní kvalitě myšlenek, slov a skutků. Této jejich chybě však předchází ještě jedna. Je sice méně nápadná, ale neméně závažná a dokonce ještě víc rozšířená.
Reptající židé v evangeliu mají problém s tím, že ten úplně obyčejný Ježíš, Galilejec, kterého tak dobře znají, se označuje za chléb, za chléb živý, který sestoupil z nebe a je zdrojem věčného života. A jakoby to nestačilo, nárokuje si u svých posluchačů bezvýhradní odpověď víry.
Ačkoliv evangelista zmiňuje, že při plavbě učedníků na druhý břeh jejich lodí zmítaly vlny, protože vanul vítr proti nim, tentokrát neuvádí, že by učedníci měli z větru nebo z vlnobití strach, jak tomu bylo v jiné podobné situaci (viz Mt 8,23-27). V této perikopě učedníci projevují zděšení a strach teprve tehdy, když vidí, že po moři k nim někdo kráčí.
Úryvku o nasycení zástupu pěti chleby a dvěma rybami bezprostředně předchází příběh o smrti Jana Křtitele. Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Že by evangelista nevěděl, jak začít, a proto zkusil nějak propojit dvě navzájem nesouvisející události? Jeho krátká úvodní poznámka nám ukazuje obrovský rozdíl mezi dvěma místy děje. Prvním je Herodův palác, druhým je poušť.
Už se nedozvíme, co se stalo s plnými dvanácti koši kousků, které zbyly po jídle z pěti ječných chlebů. Zdá se, že nasycený zástup už o ně nejeví zájem. Zůstaly tam. Proč Ježíš takto plýtvá? Nemohl při tom velkém zázraku zařídit už i takový malý detail, aby jídla bylo přesně?
